Temná strana emoční inteligence

Jason Marsh

Nový výzkum naznačuje, žeemoční inteligence může být využita dobrým i špatným způsobem. 

Každý, kdo četl bestseller Emoční inteligence Daniela Golemana z roku 1995, si pravděpodobně myslí, že emoční inteligence je dovednost, která je obecně prospěšná.

Podle výzkumu, který bude brzy zveřejněn, to ale není vždy pravda. Výzkum nasvědčuje tomu, že lidé s vysokou emoční inteligencí (tj. lidé, kteří jsou schopni dobře rozpoznat, co cítí, a zabránit svým emocím, aby je ovládly) tuto dovednost mohou využívat jak dobrým, tak špatným způsobem. 

Výzkum se skládal ze dvou samostatných experimentů. V obou experimentech účastníci nejprve vyplnili dotazník, který zjišťoval, jak dobře jsou schopní zvládat své emoce tak, aby vyhovovaly potřebám určité situace – dovednost zvaná „emoční regulace“, která je důležitou součástí emoční inteligence. Když kolega neudělá důležitou část projektu, na kterém společně pracujete, a vy reagujete tak, že ho důrazně požádáte, aby se víc snažil, aniž vybuchnete, tak to je podle vědců emoční regulace.

V prvním experimentu účastníci vyplnili také dotazník, který zjišťoval, jak moc chtějí sami sebe vnímat jako laskavého, morálního člověka, což výzkumníci označili jako jejich „morální identitu“. Potom hráli hru, která stavěla obecný prospěch proti jejich vlastnímu zájmu: mohli si vybrat omezené množství bodů z loterie. Čím více bodů bylo jejich, tím větší byla pravděpodobnost, že v loterii vyhrají. Ale kdyby byly zabrány všechny body v loterii, což by se stalo, kdyby si každý vybral nejvyšší možný počet bodů, tak by se žádná loterie nekonala. 

Výsledky, které budou publikovány v časopise Psychological Science v tomto roce, ukazují, že lidé se silnější morální identitou byli ohleduplnější než ostatní – a byli podstatně více ohleduplní, pokud byli zároveň dobří v regulaci svých emocí. 

Druhého experimentu se zúčastnila jiná skupina lidí, kteří vyplnili dotazník zjišťující jejich náchylnost k manipulaci ostatních kvůli vlastnímu zisku – rys známý jako „machiavelismus“. Potom popisovali, jak často se chovají špatně ke svým spolupracovníkům (ztrapňují je před jinými lidmi atd.). Badatelé zjistili, že u lidí se silnějšími machiavelistickými rysy bylo pravděpodobnější, že budou s ostatními lidmi zacházet špatně – a to zejména, pokud zároveň dobře ovládali své emoce. 

Celkově tedy výsledky ukazují, že vysoká emoční inteligence neznamená, že lidé se budou k ostatním chovat laskavě a se soucitem. Ve skutečnosti může emoční inteligence chování ještě zhoršit. 

„Přestože machiavelisté mají obecně horší emoční regulaci,“ píší badatelé, „machiavelisté, kteří vědí, jak dobře zvládat emoce, jsou zvláště nebezpeční.“

Jak je tedy možné, že emoční regulace zesiluje jak dobré, tak špatné chování?

„Myslíme si, že schopnost regulace emocí jen pomáhá lidem dosahovat svých cílů,“ říká Stéphane Côté, vedoucí výzkumu a docent chování a psychologie organizací na univerzitě v Torontu. „Když lidé chtějí dosáhnout svých cílů, tak jsou některé emoce užitečné a jiné jim mohou stát v cestě.“ Například, říká Côté, vina nebo soucit mohou stát v cestě sobeckým cílům machiavelisty. Kontrola těchto emocí mu pomáhá chovat se podle svých tužeb, stejně jako morální člověk tlumí své sobecké popudy, aby mohl pomáhat ostatním. „Je to ta samá dovednost, ale může pomáhat lidem k jiným cílům,“ říká. 

Côté uznává, že jeho výzkum bude pravděpodobně překvapením pro lidi, kteří považují emoční inteligenci za synonymum laskavého, prospěšného nebo prosociálního chování. 

„Pokud jste předpokládali, že lidé s dobrými sociálními dovednostmi budou více prosociální, tak jste se spletli,“říká. 

 Přesto nepovažuje za chybu, pokud se skrze učení emoční inteligenci snažíme stát lepšími, o což usiluje mnoho programů sociálně-emočního učení ve školách. 

„Emoční dovednosti jsou částí problematiky,“ říká, „ale ne celá. Tyto dovednosti jsou velmi užitečné, ale jako jakákoli jiná dovednost mohou být použity prospěšně, jen když jsou spojeny i s jinými složkami vzdělávání,“ jako například etikou.

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.