Šest zvyků vysoce empatických lidí

Roman Krznaric

Roman Kzrnaric tvrdí, že ve svých životech můžeme rozvíjet empatii a využívat ji jako účinný prostředek ke změně společnosti.

Pokud vám připadá, že slovo empatie slyšíte téměř všude, tak máte pravdu. Mluví o ní vědci, manažeři, učitelé i politici. Ale existuje zásadní otázka, na kterou se ptá jen málo lidí: Jak mohu zvýšit svou schopnost empatie? Empatie není jen cestou k tomu, abychom se chovali lépe. Podle nového výzkumu je to druh návyku, který, pokud si ho osvojíme, vede ke zvýšení kvality našeho života.

Ale co je empatie? Je to schopnost podívat se na svět očima druhého člověka, s cílem porozumět jeho pocitům a postojům, a využít toto porozumění k ovlivnění našeho chování. Tím se liší od laskavosti nebo soucitu. A nepleťte si ji se zlatým pravidlem „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.“ Jak říkal George Bernard Shaw: „Nechovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se chovali oni k vám – mohou si přát něco jiného.“ Empatie je o objevování těchto přání. 
Velký rozruch kolem empatie pramení z radikálního zlomu v porozumění lidské podstatě. Starý pohled, který nás vnímal jako v jádru sobecká stvoření, je vyvracen důkazy o tom, že jsme také homo emphaticus,předurčeni k empatii, spolupráci a společným cílům. 
V průběhu minulých deseti let našli neurovědci 10 částí „empatického okruhu“ v našich mozcích, jejichž poškození může vést k omezené schopnosti porozumět tomu, co cítí ostatní lidé. Evoluční biologové jako Frans de Waal poukazují na to, že jsme sociální zvířata, která jsou evolučně nastavená k péči o ostatní, stejně jako další primáti. A psychologové odhalili, že empatii si osvojujeme díky silné citové vazbě na druhé lidi v průběhu prvních dvou let života. 
Ale empatie se nepřestává vyvíjet v dětství. Můžeme ji rozvíjet celý svůj život – a využít ji jako mocnou sílu pro změnu společnosti. Výzkumy v oblasti sociologie, psychologie a historie – a mé vlastní výzkumy o empatických lidech za posledních 10 let – ukazují, jak se empatie může stát součástí našeho každodenního života, a tak zlepšit život všech okolo nás. Zde je šest zvyků vysoce empatických lidí:

Zvyk č. 1 Buďte zvědaví na neznámé lidi
Vysoce empatičtí lidé jsou neustále zvědaví na neznámé lidi. Povídají si s člověkem, který vedle nich sedí v autobuse, přičemž si zachovávají tu zvídavost, kterou jsme všichni měli jako děti, a kterou v nás společnost tak dobře potlačila. Ostatní lidé jim připadají zajímavější než oni sami, ale nevyslýchají je, slovy Studa Terkela: „Nevyslýchej, ale zajímej se.“
Zvědavost pomáhá rozvíjet naši empatii, když mluvíme s jinými lidmi než obvykle, a poznáváme tak životy a pohledy na svět, které jsou úplně jiné než ty naše. Zvědavost je přínosná také nám: průkopník pozitivní psychologie Martin Seligman ji popisuje jako velmi důležitou charakterovou vlastnost, která může zvyšovat životní spokojenost. A je také užitečným lékem na osamělost, která postihuje čím dál více lidí.
K rozvíjení zvědavosti nestačí rychlý rozhovor o počasí. Snaží se totižpochopit vnitřní svět druhého člověka. Každý den se setkáváme s neznámými lidmi, ať už je to pošťák nebo nový kolega, který sedí u stolu vždycky sám. Zkuste si každý týden promluvit s jedním neznámým člověkem. Vše, co je k tomu potřeba, je odvaha.

Zvyk č. 2 Pochybujte o předsudcích a nacházejte společné
Všichni si tvoříme o ostatních lidech předsudky a používáme pro ně společná označení: „muslimský radikál“, „matka na sociálních dávkách“, která nám znemožňují vnímat jejich individualitu. Vysoce empatičtí lidézpochybňují své vlastní předpoklady o druhých tím, že hledají to, co s nimi mají společného, spíše než to, v čem se od nich liší. Může to ilustrovat příběh z historie rasových problémů v USA.

Claiborne Paul Ellis se narodil v roce 1927 o chudé bílé rodiny v Durhamu v Severní Karolíně. Měl potíže se sháněním práce a věřil, že černoši jsou příčinou jeho problémů, a tak se stejně jako jeho otec stal členem Ku-Klux-Klanu. Časem se stal vůdcem jeho místní odnože. V roce 1971 byl jako jeden z předních občanů města vyzván, aby se účastnil 10-ti denního zasedání, které mělo vyřešit rasové napětí ve školách, a byl vybrán do jeho čela spolu s černošskou aktivistkou Annou Atwater, kterou pohrdal. Ale práce s ní zpochybnila jeho předsudky vůči černochům. Viděl, že spolu sdílí problémy způsobené chudobou. „Pomalu jsem ji začal vidět jako tmavého člověka, potřásal si s ní rukou, a vnímal ji jako lidskou bytost,“ vybavuje si svou zkušenost. „Bylo to jako bych se znovu narodil.“ Poslední večer zasedání se postavil před zástup lidí a roztrhal svou členskou kartu Ku-Klux-Klanu.
Ellis se později stal vedoucím odborů, jejichž 70% tvořili černoši. S Annou zůstali přáteli do konce života. Je to názorný příklad toho, jak může empatie přemoci nenávist a změnit naši mysl.

Zvyk č. 3 Zkuste si žít život někoho jiného
Považujete lezení po ledu nebo létání s rogalem za extrémní sporty? Tak zkuste druh zkušenostní empatie, nejnáročnější a potenciálně nejhodnotnější typ. Vysoce empatičtí lidé zvyšují svoji empatii tím, že sizkouší žít životy ostatních, čímž se chovají podle indiánského přísloví „Před tím, než někoho kritizuješ, zkus ujít míli v jeho mokasínech.“ 
Inspirujícím příkladem může být Georgie Orwell. Po několika letech, kdy pracoval jako policista v Barmě (tehdejší britské kolonii), se ve 20. letech vrátil do Anglie, aby zjistil, jak tam žijí sociální menšiny. „Chtěl jsem se dostat přímo mezi utiskované,“ píše. A tak si oblékl ošuntělé oblečení a boty jako tulák a žil v ulicích východního Londýna mezi žebráky a tuláky. Výsledkem, zaznamenaným v knize Na dně v Paříži a Londýně, byla radikální změna jeho názorů, hodnot a vztahů. Nejen, že si Orwell uvědomil, že bezdomovci nejsou „opilí lumpové“, ale navázal také nová přátelství, změnil svůj pohled na nerovnost a shromáždil skvělý materiál pro svou tvorbu. Byla to nejlepší výprava jeho života. Uvědomil si, že empatie nás nejen dělá dobrými, ale je dobrá i pro nás samotné. 
Každý můžete zkusit udělat svůj vlastní experiment. Pokud jste nábožensky založení, zkuste navštívit bohoslužby jiných náboženství. Nebo, pokud jste ateisté, zkuste navštívit různé církve. Nebo můžete strávit příští prázdniny jako dobrovolník ve vesnici v nějaké rozvojové zemi. Vydejte se na cestu vyzdvihovanou Johnem Deweym, který řekl: „Všechny opravdové znalosti vychází ze zkušeností.“

4. Opravdu naslouchejte a buďte otevření
Pro vedení empatického rozhovoru potřebujete dvě věci. První je pozorné naslouchání. Psycholog a zakladatel nenásilné komunikace Marshall Rosenberg říká: „Nejdůležitější je naše schopnost všímat si toho, co právě probíhá – skutečných pocitů a potřeb toho druhého v přítomnosti.“ Vysoce empatičtí lidé pozorně naslouchají druhým a dělají vše pro to, aby pochopili jejich pocity a potřeby, ať už se jedná o přítele s diagnostikovanou rakovinou nebo partnera, který je naštvaný, že se zase zdrželi v práci.
Ale naslouchání nestačí. Druhá věc je stát se zranitelnými. Pro vytvoření silného empatického pouta je potřeba, abychom odhodili svou masku a ukázali své skutečné pocity. Empatie funguje oběma směry a její nejlepší variantou je vytvořit společné porozumění – výměnu našich nejhlubších myšlenek a zážitků.
Organizace jako Společenství Izraelsko-Palestinských rodičů tato pravidla uvádějí do praxe. Společenství Izraelsko-Palestinských rodičů organizuje setkávání, mluvení a naslouchání truchlících rodin z obou stran konfliktu. Sdílení příběhů o smrti svých blízkých umožňuje rodinám uvědomit si, že prožívají stejnou bolest, i když patří k opačným stranám konfliktu. Díky tomu vzniklo jedno z nejvýznamnějších občanských mírových hnutí.

5. Podporujte hromadné akce a změnu společnosti
Empatii většinou považujeme za individuální záležitost, ale vysoce empatičtí lidé chápou empatii jako hromadný jev, který přináší zásadní změny společnosti. 
Vzpomeňte si na hnutí proti otroctví v 18. a 19. století. Novinář Adam Hohshild připomíná, že „lidé usilující o zrušení otroctví se neopírali o víru, ale o lidskou schopnost empatie,“ když se snažili, aby ostatní pochopili hluboké utrpení na plantážích a lodích s otroky. Stejně tak odbory mezinárodního obchodu vznikly díky empatii dělníků spojených stejným vykořisťováním. Také obrovská pomoc obyčejných lidí po tsunami v Asii v roce 2004 pramenila z empatického zájmu o oběti, jejichž těžkou situaci jsme doma viděli zachycenou roztřesenými záběry na televizních obrazovkách. 
Rozšíření empatie nejvíce pomůžeme, pokud ji vypěstujeme u našich dětí. Z toho důvodu podporují vysoce empatičtí lidé projekty jako Kanadské Kořeny empatie, nejlepší světový program učení empatie, kterým prošlo přes 1,5 milionu dětí. Program je založen na pozorování vývoje malého dítěte, které děti učí emoční inteligenci – a vede ke snížení šikany na hřištích i k vyšší úrovni dosaženého vzdělání. 
Kromě vzdělávání je dalším velkým úkolem přijít na to, jak mohou sociální sítě využít sílu empatie k vytvoření nějaké politické akce. Twitter dostal lidi do ulic v případě hnutí Occupy Wall Street nebo Arabského jara, ale může nás také přimět, abychom více soucítili s utrpením vzdálených lidí, ať už jsou to zemědělci v Africe, sužovaní suchem, nebo příští generace, které se budou muset vyrovnat s globálním oteplováním? To se může stát jen pokud se sociální sítě naučí šířit nejen informace, ale také empatii.

6. Vytvářejte náročné představy
Posledním znakem vysoce empatických lidí je, že jsou empatičtí i k jiným lidem, než je obvyklé. Většinou si myslíme, že empatie by měla směřovat k sociálně znevýhodněným lidem nebo těm, kteří trpí. Ale to nestačí. 
Potřebujeme být empatičtí i k lidem, jejichž hodnoty nesdílíme nebo kteří jsou nějakým způsobem našimi „nepřáteli“. Pokud se například snažíte zamezit globálnímu oteplování a chcete změnit postoj ropných společností k obnovitelným zdrojům, tak by vám mohlo pomoci vžít se do role jejich vedoucích pracovníků a porozumět jejich myšlení a motivaci. Takováto empatická dovednost může hodně pomoci.
Empatie vůči protivníkům může být také cestou k větší společenské toleranci. To měl na mysli Gánhdí, když v průběhu konfliktů mezi muslimy a hinduisty, které vedly k osamostatnění Indie v roce 1947, prohlásil: „Jsem muslim! A také hinduista, křesťan a žid.“
Také firmy by se měly hodně zabývat empatií. Bill Drayton, slavný „otec sociálního podnikání“, věří, že v dobách rychlého technologického pokroku je rozvinutí empatie zásadní pracovní dovedností, protože umožňuje úspěšnou práci v týmech i vedení lidí. Jeho nadace Ashoka založila iniciativu Start Empathy, která představuje tyto myšlenky politikům, podnikatelům i učitelům všude na světě. 
20. století bylo Věkem sebepoznání, kdy nás terapie i svépomocné metody přesvědčovaly, že nejlepší způsob, jak porozumět tomu, kdo jsme, a jak žít život, je uvnitř nás samých. Ale to nás vedlo k zahledění se do sebe. 21. století by se mělo stát Věkem empatie, kdy se nalezneme nejen pomocí sebepoznání, ale také zájmem o druhé lidi. Empatii potřebujeme k novému typu revoluce. Ne takové, která se projeví novými zákony, institucemi či politikou, ale takové, která bude znamenat zásadní změnu v mezilidských vztazích.

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.