Proč je dobré žasnout?

JEREMY ADAM SMITH

S veteránem a vědcem z UC Berkley jsme vedli rozhovor o pocitu úžasu a o jeho vlivu kvalitu našeho života.

Když Craig Anderson stanuje v Novém Mexiku, daleko od měst a jejich světelného smogu, pozoruje nespočetné zářící a tajemné hvězdy. Když se vrátí domů, tak se dívá na Star Trek a představuje si cestu tam, kde nikdo předtím nebyl a přemýšlí nad tím, jaký by mohl být život na všech těch světlech na obloze.

Dnes je doktorandem na Kalifornské univerzitě v Berkley. Posledních šest let pracoval s Dacherem Keltnerem, vedoucím Greater Good Scientific Centra, a snažili se porozumět emocím, které díky pozorování hvězd vznikají. Spojili online projekt zvaný Project Awe, který shromažďuje příběhy a nahrávky zážitků, díky kterým vzniká pocit úžasu, se studiemi z laboratoří a přírody.

V rámci experimentů prováděných v přírodě vzali skupiny studentů a veteránů z Iráku a Afgánistánu (v současnosti studujících na UC Berkley) raftovat na jižní rameno řeky American v Kalifornii. Jejich cílem bylo porozumět zkušenostem, které mohou ovlivňovat úroveň osobní pohody, případně zmírňovat symptomy PTSD (posttraumatické stresové poruchy).

Linda Saunders je jednou z veteránů. Patří k námořní pěchotě, sloužila v Íráku v letech 2009-2010 a potom při roky v Afgánistánu. Mezitím se stala matkou dvojčat, kterým jsou nyní 4 roky. Hned po návratu z Afgánistánu nastoupila na UC Berkley, kde začala v roce 2014 studovat ekologii.

Anderon a Sanders mluvili o výpravě s rafty na konferenci Umění a věda úžasu v roce 2016 na GGSC konferenci v Berkley. Vedl jsem s nimi rozhovor o jejich práci i zkušenostech.

Jerremy Adam Smith: Craigu, co je „úžas“ (angl. awe)?

Craig Anderson: Pocit úžasu nastává, když se setkáte s něčím tolik ohromujícím, že to v tu chvíli úplně neumíte pochopit. Pocit úžasu můžete cítit, pokud se setkáte s něčím velmi krásným, nebo se cítíte naprosto napojeni na ostatní lidi, přírodu či lidstvo jako takové.

JAS: Proč cítíme úžas? A ne jen radost nebo nadšení?

CA: V Dacherově laboratoři uznáváme takzvaný evolučně funkční vývoj emocí, vycházející z práce Charlese Darwina. Tato teorie říká, že emoce, které cítíme (smutek, hněv nebo štěstí) se vyvíjely jako charakteristika našeho živočišného druhu, nejen jako součást kultury. V průběhu evoluce nám tyto emoce pomáhaly lépe se přizpůsobit a reagovat na různé typy situací.

Pocit úžasu je reakcí na věci, které jsou pro nás v danou chvíli ohromující a nepochopitelné. Díky tomu se jedná o velice specifickou emoci.  Chování spojené s pocitem úžasu je vhodnou odpovědí v situacích, které jsou pro nás úplně nové, například snaha o propojení s ostatními lidmi nebo zvědavost. Pokud se setkáte s něčím, co vám vezme dech, tak se o tom snažíte dozvědět více.

JAS: Co přesně jste měřili při výzkumu raftování?

CA: Před výpravou jsme požádali studenty, aby ohodnotili svou osobní spokojenost – jak vychází s ostatními, jak se jim spí, jak se cítí být šťastní atd. Týden po skončení výletu jsme se studentům napsali mail a požádali je o zhodnocení těchto skutečností znovu, abychom zjistili, zda došlo k nějaké změně.

V každé studii, která se týká emocí, sbíráme data různými způsoby a zjišťujeme, jestli se shodují. Prvním krokem je shromáždit data o subjektivních prožitcích. Lidí se také ptáme: „ Kolik jsi cítil úžasu? Kolik radosti? Kolik nadšení a hrdosti?“

JAS: Mám zkušenost s tím, že když se lidé snaží popsat pocit úžasu, tak často sklouznou k věcem, které nelze popsat. Je to při výzkumu úžasu problémem?

CA: Ano. Zkušenost spojená s pocitem úžasu může být opravdu ohromující. Když se lidí zeptáme: „Popište mi situaci, ve které jste cítili intenzivní pocit úžasu“, tak slyšíme například mnoho příběhů o narození dítěte. Jak ale popsat moment, kdy se na světě objeví nový člověk? Pocit úžasu může být velmi silným zážitkem, a tak je mnohem těžší popsat úžas než mluvit o tom, jak jste si kupovali šálek kávy a tak dále.

JAS: Takže potřebujete jiné způsoby, kterými lze měřit úžas.

CA: Také jsme měřili fyziologické charakteristiky. Studentům jsme odebírali sliny, pomocí kterých jsme zkoumali genotyp, ale také hormony, před a po výletě.

Na každém raftu také byla kamera, která natáčela lidi na raftu. Teď nahrávky zkoumáme a hledáme chování jako týmová práce, ale také výrazy emocí. Emoce jsou spojeny se specifickými výrazy, a tak můžeme dle výrazu tváře a intonace hlasu usuzovat, co lidé prožívají. Teď kódujeme video – hledáme typické výrazy spojené s úžasem.

JAS: Lindo, řekněte mi něco o své zkušenosti s raftováním.

Linda Saunders: Bylo to úžasné. Zažili jsme spoustu legrace. Cítím se tak pokaždé, když jsem v přírodě, slunce svítí, jsem mezi fajn lidmi, dělám něco fyzicky, jsem ve studené vodě. Víte, raftování není něco, co může dělat každý, samo o sobě je úžasné. Jsou to chvíle, kdy cítím, že vnímám svět všemi svými smysly, a určitě bych je označila za ty, ve kterých zažívám úžas. Raftování zbožňuji, pořád mě udivuje, jak moc, a tak pojedu určitě zase příští rok.

JAS: Věděla jste, že jste součástí výzkumu?

LS: Ano, jistě.

JAS: Craigu, jaké z výsledků vašeho výzkumu považuješ za nejdůležitější?

CA: No, máme přes 100 hodin video nahrávek, které kódujeme celý školní rok. Ještě jsme to nedokončili. Ale už jsme zjistili, že emoce, o kterých lidé mluví, se shodují s naměřenými hormony, což je super.

Zjistili jsme, že studenti popisují, že lépe vychází se svou rodinou a přáteli a že se více cítí být součástí své komunity – což jsou všechno věci, které bychom mohli nazvat sociální pohodou.

Ale také mluví o úbytku symptomů PTSD, které měříme u dospívajících i veteránů, kteří se účastnili výzkumu. Dospívající, které bereme na raftování, jsou ze sociálně slabších oblastí Kalifornského zálivu, u mnoha z nich jsou také přítomny symptomy PTSD. U obou skupin vidíme úbytek symptomů PTSD a také snížení úrovně stresu, a lidé také mluví o tom, že se jim lépe spí.

Měl bych říci, že se nejednalo o experiment v pravém slova smyslu. Neměli jsme kontrolní skupinu, nebyl zde náhodný výběr, ale chceme výzkum rozšířit tak, abychom se k tomu dostali. A až budeme mít takováto data, tak můžeme začít mluvit o kauzalitě. Ale mezitím vypadají tyto výsledky velmi povzbudivě.

Lindo, zajímalo by mě, když mě slyšíš mluvit o symptomech PTSD a snížení stresu, sedí ti to? Nebo pro tebe bylo raftování jen prima zábavou a to je všechno? Odpovídají naše výsledky tvé zkušenosti nebo zkušenostem ostatních veteránů?

LS: No, to je dobrá otázka. Nebudu tolik mluvit o sobě. O PTSD is hodně čtu a zajímám se o něj. Je zde velmi široké spektrum symptomů a příčin PTSD , takže je to velice široký pojem… Na raftovací výpravě jsme byli všichni šťastní a byli jsme rádi, že máme volno, a potom jsme o tom hodně mluvili a vyprávěli jsme, jak jsme si to užili. Nepozoruji nějaké dlouhodobé účinky, možná kromě toho, že bychom rádi jeli znovu, abychom se zase chvíli cítili dobře. Říkám si, že to může sloužit jako dobré rozptýlení od mírnějších symptomů.

JAS: Craigu, proč si myslíš, že se v průběhu evoluce vyvinul pocit úžasu? K čemu mohl sloužit?

CA: No, Dacher si myslí, že pocit úžasu pomáhá lidem fungovat v kolektivu. Má teorii, že prvotní pocit úžasu byl spojený se silným vůdcem, a pomohl lidem stmelit se a spolupracovat ve skupině. Myslím si, že to tak bude, a máme vědce, například Paula Piffa, kteří publikovali články o tom, jak pocit úžasu podněcuje prosociální chování.

Ale ve svých výzkumech se na pocit úžasu dívám z jiného úhlu pohledu (pracujeme na tom, abychom to mohli publikovat), a to tak, že pocit úžasu podněcuje zvědavost. Když se setkáme s něčím, co nám vezme dech, čemu úplně nerozumíme, tak se o tom chceme dozvědět více. A můžete si představit, že z evolučního hlediska, pokud by lidé cítili úžas, když se podívají přes údolí nebo něco takového, tak je tento pocit může vést k tomu, aby objevovali a získali tím například další zdroje jídla.

Měl bych doplnit, že zvědavost také může vysvětlit prosociální chování. Ukazuje se, že lidé, kteří jsou zvědaví, lépe vychází s ostatními lidmi. Takže to není tak, že by se tyto dvě teorie navzájem vylučovaly. Ale já si myslím, že je to opravdu o té zvědavosti.

JAS: Já osobně jsem určitě cítil úžas, když jsem poprvé jako dítě viděl velkoměsto – to mohlo být poprvé, co jsem cítil pocit úžasu. Říkal jsem si: „Týjo, podívejte se na ty obrovské domy a tu spoustu lidí.“ Velkoměsta mě hodně zajímaly, a vlastně pořád zajímají. Teď, když už jsem starší, zažívám pocit úžasu často skrze své děti.

LS: Ano. Myslím, že znovu vidíš věci, o kterých jsi zapomněl, že existují.

JAS: Ano, je to tak. Ale mým dětem je 11 a 12, takže si začínají na všechno stěžovat a nechce se jim chodit, ani po městech ani v přírodě.

LS: Já se teď snažím naučit ty své, aby nepřestávaly milovat přírodu.

JAS: Hodně štěstí!

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.