Je pozornost klíčem k emoční inteligenci?

Jason Marsh

Rozhovor s autorem bestselerů Danielem Golemanem o jeho nové knizePozornost.
Nové výzkumy ukazují – počkejte, zvoní vám telefon? Klidně ho zvedněte, počkám. Už můžeme? Myslím, že jsem říkal něco o … počkejte, to teď kontrolujete maily? Nemůžete se chvilku soustředit?
Nejste sami. V současné době je normální, že jsme neustále bombardováni informacemi a zprávami. Ale v tomto množství informací nám přeci jen něco schází – schopnost soustředění.

Tomuto dilematu se věnuje nová kniha Daniela Golemana Pozonost – Skrytá cesta k dokonalosti. 
Goleman, který se z novináře New York Times stal autorem bestselerů, je asi nejvíce známý svou knihou Emoční inteligence, kterou následovala o deset let později Sociální inteligence. Stejně jako předchozí knihy se knihaPozornost opírá o léta výzkumu z oblasti sociálních, behaviorálních a kognitivních věd – v tomto případě se zaměřuje na původ a význam naší pozornosti. 
Na první pohled se může zdát, že toto téma s předchozími knihami příliš nesouvisí – dokud si ji nepřečtete. Brzy si uvědomíte, že kniha Pozornost na předchozí knihy navazuje. Podle Golemana je totiž emoční inteligence založená na schopnosti sebereflexe – tj. pozornosti k tomu, co se děje v naší mysli, a jaké prožíváme emoce, a také na empatii, přičemž obě mohou být rozvíjeny pomocí pozornosti. 
„Když jsem začal psát tuto knihu, věděl jsem, že se budu muset seznámit se spoustou nových důležitých výzkumů o pozornosti,“ říká Goleman. „Ale netušil jsem, že mě to zavede zpátky k emoční inteligenci.“
Nedávno jsem s Golemanem hovořil o propojení mezi Emoční inteligencí aPozorností, přičemž jsme mluvili i o překážkách soustředění pozornosti v současnosti a o tom, jak (a jestli) je možné je překonat. 
Následuje upravený přepis našeho rozhovoru:
Jason Marsh: Ve své knize mluvíte o třech typech pozornosti: zaměřené dovnitř, ven (na druhé lidi) a na širší systémy a souvislosti. Co bychom měli vědět nejdůležitějšího o „vnitřní pozornosti“?
Daniel Goleman: Základem vnitřní pozornosti je schopnost být si vědomi své pozornosti. Existují termíny jako meta-pozornost, meta-kognice, meta-emoce – tj. schopnost nadhledu nad naším vnitřním světem, která nám umožňuje si uvědomit naše psychické děje či procesy, aniž bychom jimi byli pohlceni. A to nám umožňuje děje uvnitř nás ovlivňovat – bez této schopnosti by to nešlo.
Například v knize Emoční inteligence jsem se zabýval stresovou emoční reakcí, která vzniká v amygdale na základě vnímaného ohrožení. Abychom se zklidnili, musíme si uvědomit, že se stresová reakce vůbec děje. Meta-pozornost je základ, díky kterému můžeme ovládat emoce, náš vnitřní svět, ovlivňovat myšlenky, které vyvolávají negativní emoce, a také je měnit žádoucím směrem. 
JM: Způsoby rozvíjení takovýchto dovedností jsou známé již po tisíciletí. Myslíte, že jsou nějaké překážky rozvíjení pozornosti, které jsou specifické pro naši dobu?
DG: Myslím si, že schopnost soustředění pozornosti je dnes ztížená. Nikdy předtím v historii lidstva nebylo tolik lákavých možností rozptýlení v průběhu dne, hodiny či pouhých deseti minut. Máme různé druhy upozornění a vyskakovátek a všemožné druhy rušivých smyslových vjemů, které nám brání v soustředění pozornosti.
Takže si myslím, že kniha o pozornosti je velmi aktuální, zvláště proto, že nám pomáhá pochopit, proč není jedno, že nejsme schopni soustředit svou pozornost tak dobře jako dřív, a co máme dělat, abychom to dokázali. 
JM: Mluvil jste o vnitřní pozornosti, ale je zde také důležitá pozornost zaměřená ven, „na druhé“. Co jste zjistil, když jste se zabýval významem pozornosti v lidských vztazích?
DG: Být schopný soustředit se na druhého místo toho, abyste odepisovali na SMS, která vám právě přišla, je jedním ze základních kamenů budování vztahů s druhými lidmi. Pokud dnes například jdete do restaurace, vidíte, že spolu lidé sedí u jednoho stolu a dívají se na obrazovky svých telefonů či iPadů a nemluví spolu. To se stalo novou normou chování. A do určité míry to narušilo vztahy s ostatními lidmi – jsme spolu, ale nejsme spolu. Jsme společně osamělí.
A myslím si, že to je další z důvodů, proč rozvíjet meta-pozornost, všímat si toho, čemu věnujeme pozornost. Myslím, že se potřebujeme naučit odolat lákavým věcem, které nás rozptylují, a soustředit se na člověka před námi.
JM: Jste dobře seznámený s vědeckými poznatky o soustředění pozornosti, co si tedy myslíte o naší schopnosti překonat toto rozptýlení technologiemi?
DG: No, mám o nás jako o živočišný druh docela strach – zejména o mladé lidi, kteří takovéto chování považují za běžnou normu. Nevím, k jakým to povede následkům, ale myslím, že nebudou moc dobré. Všichni máme vlohy k tomu, abychom se naučili lépe odolávat, ale víceméně nikdy jsme to nepotřebovali dělat, nemuseli jsme vynakládat tak velké úsilí. 
Například meditace je z hlediska kognitivní vědy trénování pozornosti – posilování nervových spojů, které nám umožňují vrátit naši mysl zpět z toulání se v myšlenkách k objektu soustředění, a udržet ji tam. To je základem všech druhů meditace. A také to dokáže posílit naši vůli při odolávání technice a k setrvání v lidském světě. 
Všichni jsme schopní se takovému soustředění pozornosti naučit, ale zatím se k tomu vždy odhodlala jen malá část populace. Jsem přitom zastáncem myšlenky, že by se takový trénink měl stát součástí povinné školní výuky, aby se to mohlo naučit každé dítě. Ale nenazýval bych ho meditace, ale „trénink pozornosti“. Jedná se totiž o velmi praktické využití vědeckých znalostí o pozornosti – jak zlepšit svou schopnost soustředění.
JM: Rád bych se ještě dostal ke třetímu typu pozornosti. Mohl byste ještě něco říct o tom, co označujete jako „pozornost k širším souvislostem a systémům“?
DG: Třetí typ pozornosti je vědomí širších souvislostí a systémového fungování. Je nejhůře definovatelný. Všichni máme nervový okruh pro sebeovládání a sebereflexi. Máme také nervový okruh empatie. Ale v mozku nenajdete nervový okruh pro chápání souvislostí toho, jak lidská civilizace – doprava, elektrárny, obchod a průmysl - nevyhnutelně zhoršuje globální stav života na naší planetě. Pro naše smyslové vnímání je to něco příliš velkého (či malého). 
Pomocí svých smyslů totiž nedokážeme vnímat globální oteplování stejně jako to, že na nás druhá osoba mrkla nebo sebou trhla. Nespouští to poplachové reakce jako například zavrčení, které aktivuje amygdalu a vyplaví stresové hormony. Globální oteplování náš mozek nevnímá. Je toněco, o čem se musíme dozvědět a uvědomit si to nepřímo a musí nám na tom začít záležet – takže to vyžaduje mnohem více námahy. Na přítomnosti nám totiž záleží mnohem víc než na vzdálené budoucnosti, která je neviditelná – nevnímáme ji.
JM: Mohl byste to trochu rozvést? Proč jsou pro nás problémy jako globální oteplování takovou výzvou a do jaké míry jsme mentálně vybaveni na to se jimi zabývat? 
DG: Z pohledu neurovědy se k těmto problémům přistupuje většinou zcela špatně. Ekologové buď hrozí katastrofami nebo nás obviňují. To aktivuje centra mozku pro negativní odezvu a stres. A když cítíme nepříjemné emoce, mozek chce, abychom se jich zbavili – buďto je utlumili nebo udělali nějakou malou věc, díky které se budeme cítit lépe. A myslím si, že to je jeden z důvodů, proč se ekologickým hnutím nedaří přimět lidi k takové změně životního stylu, která by zabránila ničení životního prostředí. 
Je zde ale účinnější cesta, jak lidi přimět k akci: Raději než se věnovat chybám, které jsme udělali, zaměřit pozornost na to, co se povedlo a čím jsme omezili negativní dopady civilizace (v angličtině „footprint“ vs. „handprint“). 
Autorem tohoto přístupu je Gregory Norris z Harvardu. Zaměření na úspěchy znamená ocenit se vždy, když jedeme do práce radši na kole než autem, když třídíme odpad, když tiskneme na obě strany papíru, když už vůbec. Všechny tyto věci se počítají, a základem je dělat více těchto činností místo těch s negativním vlivem na životní prostředí. K takovému cíli se můžeme přibližovat malými krůčky, které jsou uskutečnitelné, a díky kterým se cítíme dobře. A to stimuluje tu část mozku, která nám pomáhá v dosahování našich cílů. 
JM: Toto téma se týká také jiného tématu knihy. Když mluvíte o pozornosti, nemluvíte jen o úspěchu či dokonalosti, ale také o „klíči ke spokojenému životu“. Je to právě pozornost, která nám umožňuje všímat si dobrých věcí, které nás v životě potkávají, a tyto zážitky pak přispívají k tomu, že se cítíme šťastnější a spokojenější. 
DG: Přesně tak. Příliš často přemýšlíme nad tím, že bychom chtěli dělat něco jiného nebo že bychom chtěli být někde jinde, místo toho, abychom si užívali to, co se děje právě teď. A vrátit se k přítomnému okamžiku je způsob, jak ho lépe ocenit a vychutnat si ho, čímž přibývá pozitivních chvil v našem životě. Barbara Frederickson mluví o poměru pozitivních zážitků vůči negativním jako o jednom ze způsobů měření spokojenosti vašeho dne, hodiny či života. Čím větší je poměr pozitivních zážitků vůči negativním, tím jsme spokojenější.
JM: V knize také říkáte další povzbuzující věc, a to, že schopnost soustředění pozornosti je do značné míry pod naší kontrolou – jedná se o dovednost, kterou se můžeme naučit.
DG: Ano, ale musíme vyvinout určité úsilí, abychom si ji osvojili. A z toho důvodu vřele doporučuji, aby se trénink pozornosti stal součástí vaší dennírutiny, stejně jako si třeba chodíte zaběhat. 
JM: Když se podíváte na oblast školství, myslíte si, že zahrnutí tréninku takovýchto dovedností do školní výuky se může odehrát dejme tomu v průběhu příštích 10 -20 let?
DG: V roce 1994 před vydáním knihy Emoční inteligence jsem stál u založení skupiny nazvané Rada pro sociální a emoční učení ve školách (CASEL), jejímž cílem bylo přinést do škol programy učení se sebereflexi a sebeovládání, empatii a sociálním dovednostem, jinými slovy emoční gramotnost, které se nyní označují jako sociálně-emoční učení (v ČR známé jako osobnostní a sociální výchova, pozn. překl.). 
Přesto jsem si po napsání knihy Pozornost uvědomil, že je potřeba ještě něco jiného: klást větší důraz na zlepšování schopnosti soustředění pozornosti, na níž emoční inteligence závisí. Například pomoci dětem, aby uměli zaměřit pozornost na své pocity, na úkol, který mají splnit, posilovat schopnost soustředění – která vede ke zlepšení všech ostatních dovedností emoční inteligence. Díky ní se také žáci stávají pozornějšími, klidnějšími a lépe se jim učí – což je přesně to, co si přejí jejich učitelé. 
Byl jsem například ve škole ve Španělském Harlemu, kde měli druháci každý den chvilku, kdy sledovali svůj dech a počítali ho, díky čemuž byli velmi klidní a pozorní. Takovýto druh cvičení posiluje neuronové spoje potřebné pro tzv. „kognitivní kontrolu“, což je schopnost udržet naši mysl soustředěnou a nenechat se rozptýlit rušivými vlivy. Je základem pozornosti a schopnost kognitivní kontroly rozvinutá v dětství předpovídá vás úspěch ve 30 letech – např. výšku vašeho příjmu, kolik máte naspořeno, jestli máte dům, a váš zdravotní stav. Předpovídá tyto věci mnohem lépe než IQ, bohatství či vaše rodinná situace, což je ohromující. A také je ohromující, že tuto schopnost své děti neučíme. 
JM: Přesto v knize Pozornost mluvíte i o důležitosti toho nechat svou mysl čas od času jen tak bloumat. 
DG: Existuje mnoho typů pozornosti, a každá z nich je důležitá. Když mluvíme o pozornosti, máme tendenci myslet tím jeden typ soustředění – „Dodělám to i kdyby mě to mělo zabít.“ – tj. soustředění se na cíl. To je v mnoha případech užitečné – v práci, ve škole. Ale ne vždycky. Pokud chcete být tvořiví, tento typ pozornosti vám to neumožní.
Abyste se stali tvořivými, musíte nechat svou mysl se toulat. Nejdříve je potřeba soustředit se na problém a shromáždit všechny potřebné informace jako podporu tvořivého procesu. Ale skutečná tvořivost přichází ve chvílích, kdy to necháte být a nad ničím konkrétním nepřemýšlíte. V našem mozku se uskutečňuje obrovské množství podvědomých procesů, které probíhají pod hladinou pozornosti zpracovávající informace, a ty nám umožňují nalézt nové souvislosti (což je definice tvořivého vhledu), a to ve chvílích, kdy se nesoustředíme – ve sprše či na procházce. Takže každý druh pozornosti je důležitý.

 Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.