Co dělat, když děti zlobí?

Christine Carter

Jak stanovit a vyžadovat pravidla chování, aby je děti dodržovaly?

Nedávno jsem byla na večeři se dvěma dalšími rodinami. Jeden z chlapců, devítiletý Sean, provokoval a popichoval svou dvanáctiletou sestru Madeline, která reagovala tím, že na něj zakřičela: „Nenávidím tě!“

To, co následovalo, se dalo očekávat, i když bylo bolestné to sledovat.

Otec dětí, který se očividně styděl za jejich chování, řekl: „Oba toho okamžitě nechte!“

Madeline: „Ale já nic neudělala.“
Otec: „Nemůžeš na bratra řvát, že ho nenávidíš.“
Madeline (napůl křičí, napůl brečí): „Ale on mě zlobil.“
Otec: „Když se spolu nemůžete domluvit, tak půjdeme domů. Myslím to vážně. Takovéhle chování vám nebudu tolerovat.“
Otec se otočí k ostatním dospělým a zvedne oči v sloup. Trochu se zasmějeme. Všichni to známe.

Pohrozit nějakým velkým trestem, například opuštěním oslavy, kterou si děti užívají, vypadá nevinně. Předpokladem je, že se děti polepší, aby mohly zůstat.

Ale o dně minuty později chlapec pokračuje, jede se svou koloběžkou těsně k sestře a její kamarádce. „Vypadni! Ty seš ale idiot!“ zakřičí Madeline hodně naštvaně.

Otec odhaduje situaci: hostitel nese večeři. Zrovna teď nemůže svou výhrůžku splnit. Co má dělat?

Všichni občas děláme plané výhrůžky, zejména v napjatých chvílích, přičemž doufáme, že tím přinutíme své děti, aby se polepšily. Ale pokud něčím pohrozíme, a pak to nesplníme, tak to s sebou nese několik problémů.

Na první pohled je zřejmé, že plané výhrůžky zeslabují náš vliv na děti. Děti jsou chytré. Když přijdou na to, že své výhrůžky nesplníte, tak pro ně mají vaše slova mnohem menší váhu, zejména na veřejnosti nebo na oslavě, o nichž děti vědí, že se na nich pravděpodobně vyhnou trestu. A tak se naučí si vašich výhrůžek moc nevšímat.

To znamená, že pro ně přestáváte být autoritou, což činí naše děti nejistými (ať už vědomě, nebo nevědomě). Děti ale potřebují autoritu někoho staršího.Potřebují hranice a pravidla, aby se cítily bezpečně.

Ale je zde ještě větší problém: pokud řekneme, že uděláme něco obtížného, a pak to neuděláme, tak to postrádá integritu. Naše děti kopírují naše chování, zejména v období dospívání a potom v dospělosti. A chtěli bychom, aby všem oznámily, že udělají něco náročného, a pak to vzdaly a předstíraly, že nikdy nic takového neřekly? Samozřejmě, že ne, ale můžeme od nich očekávat jen tolik čestnosti (a odhodlání a odvahy), jako máme my sami.

Naštěstí existuje vhodnější způsob, jak reagovat na zlobení dětí. Je zde popsán krok za krokem:

1. Sepište si seznam výsad svých dětí, které je baví, a které by jim scházely. Může se jednat o dívání na televizi, sladkosti, kroužky, vození dětí do školy autem, když by mohly jezdit autobusem atd.

2. Vyberte něco snadno omezitelného - jedno konkrétní a dopředu stanovené privilegium: vaše dospívající dcera možná neodtrhne ucho od telefonu, váš syn se možná hrozně rád dívá na zápasy v televizi, nebo už máte něco jiného osvědčeného.

3. Rozhodněte se, co budete po dětech požadovat. Dětem prospívají jasně stanovené hranice. Co je jejich jasné překročení? U vás doma může být například jasně proti pravidlům nadávání ostatním, prohlašování, že někoho nenávidíte, schválnosti, bití druhých, odmlouvání či podvádění.

4. Uspořádejte rodinné setkání, abyste si o těchto pravidlech promluvili. Řekněte svým dětem, že se budete snažit jim říkat jen to, co myslíte vážně, ale také, že budete trvat na tom, co řeknete. Dovolte jim, aby vám to připomínali. Když například řeknu něco, podle čeho se nejspíš nebudu řídit, tak mé děti mávají ve vzduchu imaginární vlajkou jako rozhodčí a říkají „Pé-vlajka!“ (P jako planá výhrůžka“).

5. Na rodinných setkáních procházejte a vysvětlujte pravidla. Řekněte jim, která porušení pravidel budou potrestána, a jak přesně.

6. Pravidla můžete prosazovat následovně: Když dítě začne zlobit, jednou ho varujte klidným hlasem: „Varování!“ (Pro děti je varování prospěšné, neboť jim umožňuje napravit své chování. To podpoří jejich sebedisciplínu a nakonec vás k regulaci svého chování nebudou potřebovat.) Pokud ale překročí hranici přijatelného chování podruhé, ztratí předem dohodnuté privilegium, což jim můžete říci tak klidně, jak jen to půjde, například „Prosím tě, dones mi svůj telefon.“ nebo „Je mi líto, ale dnes už žádné sladkosti.“ Nebo v klidu vezměte své batole a dejte ho do dětského pokoje. 
Klíčové je nevysvětlovat, co udělaly špatně, i když se chovají, jako že nemají ponětí, co se vám nelíbí. Když jsou děti schopné naučit se pravidla stolních her, tak se dokážou naučit i pravidla vaší domácnosti. Děti ví, že se zachovaly špatně, nenechte se jimi ošálit. Pokud si opravdu nejsou jisté, co provedly, tak na to brzy přijdou, když vidí, že jim hrozí ztráta privilegia.

7.Buďte velmi, velmi důslední. Tak, jak jen je v lidských silách. Většina dětí vás bude hodně zkoušet první týden nebo o chvilku déle. Vydržte. Představte si, že jste rozhodčí fotbalového zápasu: pravidla jsou jasná. Vaše práce je jasná. Nemůžete přehlížet porušování pravidel hry a očekávat, že vás hráči budou pořád považovat za rozhodčího.

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.