21 způsobů, jak říci "ne"

Christine Carter

Říci „ne“ může být opravdu těžké. Christina Carter vytvořila návod, jak to zvládnout.

V našem životě jsou období, kdy najednou sejde hodně různých pozvánek, žádostí a povinností. Například teď mi přišlo několik mailů: „Sejdeme se na kávu, abys mi pomohla s návrhem mé knihy?“ „Přijdeš na náš večírek?“ „Pomůžete mi s přihláškou na vysokou?“ „Vezmete letos děti do divadla na Louskáčka?“

I kdybych chtěla vyhovět všem těmto žádostem a pozvánkám, nemůžu. Kdybych měla zvládnout všechno, o co mě kdo požádá, musela bych být vzhůru dlouho do noci. A pak bych se ráno místo meditování potřebovala dospat. Brzy bych byla příliš unavená na cvičení, které mi pomáhá cítit se dobře.

Brzy bych se ocitla na šikmé ploše, kdy bych se starala o potřeby ostatních lidí na úkor svých vlastních, což by skončilo tak, že bych byla příliš unavená (případně i nemocná) na to, abych se starala o číkoli potřeby, včetně mých vlastních. Asi je to jasné, ale stejně to ještě napíšu: Když jsme nemocní a unavení, je těžké být šťastný a využívat svůj potenciál, ať už v práci nebo doma.

Ale říci „ne“ může být opravdu těžké – nemám ráda, když se lidé cítí špatně kvůli tomu, že o něco požádali. Abychom se naučili říkat „ne“ způsobem, které ostatní nezraní, chce to cvik, tím spíš, pokud chcete, aby měli lidé dobrý pocit z toho, že vás o něco požádali, i když je odmítnete. Odmítat takovýmto způsobem se ale můžete naučit. Zde je můj návod, jak to udělat:

První krok: Připravte se na to, říci "ne".

Je mnohem snazší odmítnout pozvání, pokud pro to máte pádný důvod. To znamená, že je užitečné vymyslet důvod říci „ne“ dříve, než ho potřebujeme – potřebujeme určitý strategický plán, pravidla, která nám umožní, abychom se necítili špatně kvůli každému odmítnutí.

Například já osobně mám pravidlo, že nemám obsazené více než dva večery v týdnu, protože vím, že pokud to poruším, tak budu unavená, rozmrzelá a vyčerpaná. Takže pokud mě někdo požádá o něco, co by zabralo další večer, je dle mého plánu jasné, že musím odmítnout (ale děkuji za pozvání). Stejně tak se s lidmi scházím na kávu či oběd maximálně 2x týdně, mám nejvíce dvě přednášky měsíčně a jeden dlouhý telefonický rozhovor denně.

Kromě těchto pravidel si ve svém kalendáři blokuji čas pro činnosti jako psaní (dopoledne, kdy jsem nejvíce produktivní), procházky (odpoledne, kdy si potřebuji odpočinout) a administrativu (pátky, kdy mívám potřebu dotahovat věci). To znamená, že velká část mého dne je zabraná, což může být nepříjemné lidem, kteří se snaží domluvit si se mnou schůzku. Ale na druhou stranu, zablokovat si čas pro činnosti, které mě uklidňují, mi pomáhá být si jistá v tom, že v danou dobu prostě nemám volno. A mnohem lépe se mi potom odmítá.

A poslední pravidlo, pokud zrovna mám volno, nesouhlasím dříve, než se sama sebe zeptám na důležitou věc: „Chci to udělat, nebo mám pocit, že bych měla? Přinese mi souhlas radost či pocit smysluplnosti? Nebo toho budu litovat, až nastane čas, abych závazek splnila?"  Naučila jsem se všimnout si chvil, kdy mám radost, že jsem souhlasila. Pomáhá mi to uvědomit si, že mne těší pomáhat ostatním lidem. (Například vždycky ráda pomáhám dětem svých známých s přihláškami na vysokou. To je zábava!)

Jedna z radostí středního věku je ta, že mám důvěru v to, že když budu dělat jen ty věci, které opravdu chci (místo věcí, které jsem dělávala, protože jsem měla pocit, že „bych měla“), budu toho pro druhé dělat více. Když se přistihnu při tom, že chci souhlasit s pozváním proto, že se bojím toho, co si o mě lidé pomyslí, když odmítnu, nebo protože to „bude vypadat dobře v životopise“, odmítnu.

Druhý krok: Řekněte ne.

Zjistila jsem, že mi hodně pomáhá, když mám seznam osvědčených způsobů, jak říkat „ne“. Nejčastěji používám strategii Renee „Už něco mám“ (viz níže), protože je to jeden z nejčastějších důvodů, proč odmítám. Ale jsou zde i další možnosti (je jich 21!), které vnímám jako užitečné:

1. Neurčité, ale efektivní: „Děkuji za zeptání, ale nejde to.“

2. Není v tom nic osobního: „Děkuji za zeptání, ale když píši knihu, nedělám rozhovory.“

3. Zeptejte se později: „Ráda bych vám vyhověla, ale do dubna jsem naprosto vytížená. Kontaktujete mě, prosím, později?“

4. Přeposílání: „Nemohu to udělat, ale Shelly určitě může. Zeptám se jí na to.“

5. Ještě to zkoušejte: „Tyto termíny mám obsazené, ale moc ráda bych vás viděla. Navrhněte mi ještě nějaké další.“

6. Zkuste to na poslední chvíli: „Tento měsíc mám kalendář úplně plný, ale opravdu ráda bych se zúčastnila. Zavoláte mi těsně před tím, než se to bude konat?“

7. Vděčnost: „Velice děkuji za vaše nadšení a podporu! Je mi moc líto, že vám tentokrát nemohu pomoci.“

8. Příležitost pro tátu: "Víš co, připadá mi, že oslavy pořádají vždycky maminky. Zkusíme se letos zeptat táty.“

9. 5-ti minutová službička: „Na vaší akci bohužel nemohu přednášet, ale pomohu vám ji propagovat na svém blogu.“

Zeptala jsem se na oblíbené způsoby, jak říkat „ne“, také svých kamarádek Renee Trudeau a Katariny Alcorn, jichž si za jejich způsob odmítání velice vážím. Zde jsou oblíbené způsoby odmítání Renee:

10. Pouhé Ne: „Děkuji, ale nemohu přijít.“ (Pak už nic nedodávejte.)

11. Vděčné: „Opravdu si cením toho, že jste mě oslovili, ale už jsem slíbila něco jiného.“

12. Mrzí mě to: „ Opravdu si přeji, abych mohla, ale teď to opravdu nejde.“

13. Je to rozhodnutí někoho jiného: „Slíbila jsem svému koučovi (terapeutovi, manželovi atd.), že si teď nebudu nic jiného přibírat. Snažím se o větší vyváženost svého života.“

14. Nemohu kvůli rodině: „Děkuji za pozvání, ale můj syn má zrovna ten den zápas, ten nemohu vynechat.“

15. Znám někoho jiného: „Teď opravdu nemám čas. Ale doporučím vám někoho jiného, kdo by vám mohl pomoci.“

16. Už něco mám: „Děkuji, že jste si na mě vzpomněli, ale ten den už mám úplně plný.“

17. Stanovení hranic: „Mohu pro vás udělat toto…“ A poté omezíte závazek na to, co můžete udělat.

18. Ani ano, ani ne: „Dejte mi čas na rozmyšlenou, ozvu se vám.“

(seznam z knihy Renee Matčin průvodce při sebeobnově)

A zde jsou Katrininy nejčastější způsoby odmítání:

19. Nereagujte: „Ne všechny žádosti vyžadují odpověď. Nereagování může vypadat neomaleně, ale někdy je to pro všechny ten nejlepší způsob, jak si zachovat tvář.“

20. Oznamte, co se děje: „Moje dcera se nedávno zranila při atletice. Týden jsme kmitaly mezi pohotovostí, neurologií a dalšími speciality. Rozhodla jsem se lidem okolo sebe oznámit, co se děje, a tak ubylo žádostí a pozvánek.“

21. Jedu naplno: „Pro odmítání můžeme používat kód, jednoduchý způsob, jak lidem sdělit, že nemůžeme nebo neuděláme věci, které po nás chtějí, ale že to není nic osobního. Jeden z přínosů toho, že jsem napsala knížku „Jedu naplno“, je, že mohu říci: „Jedu naplno“ a lidé, kteří knihu znají, vědí, že je žádám o to, aby mi poskytli prostor pro to, abych se mohla postarat sama o sebe, a že já tuto jejich potřebu respektuji také.“

Třetí krok: Neohlížejte se zpět.

Mnoho výzkumů ukazuje, že když uděláme takové rozhodnutí, které můžeme později změnit, tak máme tendenci být méně spokojení s tím, jak jsme se rozhodli. A tak, když odmítneme pozvání, tak bychom se měli snažit zaměřit na to, co dobrého nám odmítnutí přinese, spíše než abychom se za to obviňovali nebo toho litovali. Možná si odpočineme, protože jsme nešli na oslavu, nebo nebudeme tolik rozmrzelí, protože jsme nechali někoho jiného, aby vypomohl. Možná, že díky tomu, že odmítneme jednu věc, můžeme udělat něco jiného a radostnějšího. Ať už je to cokoli, zaměřte se na přínosy toho, že jste dokázali dobře odmítnout.

Protože o tom dobré odmítání opravdu je: Dovolit si, abychom si opravdu užívali to, co právě děláme, ať už je to cokoli.

A jaký je váš oblíbený způsob, jak říci „ne“?

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.